Albert Camus: Temný sám sobě

Ach ano, tak tomu bylo, takový byl život tohoto hocha, takový byl život na chudém ostrově v samém srdci té čtvrtě, spoutaný holou nezbytností k neduživé, nevzdělané rodině, kypící mladou, burácející krví, nenasytným hladem po životě, divokou, lačnící inteligencí a celou tu dobu trvajícím deliriem radosti, přerušeným občas nenadálým úderem neznámého světa, který ho v tu chvíli dokázal vyvést z míry, ale vždy jen na okamžik, než se mu vrátila vůle pochopit, poznat a chopit se toho světa, jenž mu zůstával neznámý, a skutečně se mu to dařilo, přistupoval k němu totiž lačně, aniž by se pokoušel nějak se do něj vetřít, s dobrou vůlí, ale bez podlostí, a konečně, aniž by mu někdy chyběla ta klidná sebedůvěra, ano, jistota, jež ho ujišťovala, že dokáže všechno, co kdy chtěl, že mu nikdy nic z tohoto světa, ale jen z tohoto světa nebude nemožné, připravující se (a nahotou svého dětství již připravený) nalézt své místo všude, protože netoužil po žádném, jen po radosti, bytostech svobodných, síle a po všem, co je na životě dobré, tajemné, co se nekupuje a co se koupit ani nedá. Jedinou tíhou nouze se připravoval na schopnost dostat jednou peníze, o které si sám nikdy neřekne a kterým se nikdy nepoddá, vlastně jako teď, kdy, on, Jacques, vládne ve svých čtyřiceti letech tolika věcmi a přitom s naprostou jistotou ví, že je míň než ti nejubožejší a u své matky vlastně pořád ničím.  Ano, svůj život proháněl ve hře moře, větru, ulic, zavalen břemenem léta a tíživým deštěm příliš krátké zimy, ochuzen o otce a předávaní tradic, přesto si jednoho tátu dokázal nalézt, sice jen na rok, ale přesně v době, kdy ho nejvíc potřeboval, dál se prodíral bytostmi a věcmi, poznáním, které se mu otvíralo a umožňovalo mu vybudovat si něco, co se podobalo vlastnímu postoji (postačujícímu v danou chvíli a za daných okolností, nikoliv však později, když se ocitl tváří v tvář rakovině světa), a které mu pomohlo vytvořit si vlastní tradici.

Bylo to ale všechno, ona gesta, hry, odvaha, výbušnost, rodina, petrolejová lampa a temné schodiště, palmy ve větru, narození a křest v moři a konečně i ty matné, úmorné letní měsíce? To všechno skutečně bylo, ach ano, bylo to tak, ale byla tu také ona neviditelná část bytí, to, co v něm po celá ta léta skrytě proudilo jako ty podzemní vody, které hluboko pod zemí, na dně skalnatých labyrintů nikdy nespatřily denního světla a přesto odkudsi odrážejí tlumený lesk, tažený možná z rudě rozpáleného středu země, vlásčitými průduchy mezi kameny směrem k temnému vzduchu těch ztracených slují, v kterých jisté slizké, scvrklé rostliny ještě nacházejí svoji stravu, byť se tam jakýkoliv život zdá již nemožný. A tento neviditelný pohyb v něm nikdy neustával, i teď ho v sobě cítil, černý oheň hluboko v něm ukrytý, jako v rašelině, vyhaslý na povrchu, ale uvnitř stále spalující, hýbající vnějšími puklinami rašelinové slupky i hrubými vlnami vegetace, když bahnitý povrch následuje pohyby rašeliny v močálu, a z tohoto silného vlnění se v něm stále, den co den, rodí ty nejvášnivější, nejstrašnější z jeho tužeb, spolu s dalšími úzkostmi pouště, těmi nejplodnějšími stesky, jeho náhlou potřebou nahoty a střídmosti, také touhou nebýt ničím, ano, ono temné hnutí táhnoucí se všemi těmi lety odpovídalo obrovské zemi kolem něj, jejíž tíhu jako dítě cítil spolu s obrovským mořem před sebou a za zády nekonečný prostor hor, náhorních plošin a pouště, kterému se říkalo vnitřní, a mezi nimi neustálé nebezpečí, o kterém však nikdo nemluvil, protože se zdálo tak přirozené, byť ho Jacques vnímal velmi silně, když na malém statku s klenutými místnostmi a zdmi bílenými birmandreiským vápnem teta před spaním procházela ložnicemi a dohlížela, aby byly obrovské závory na okenicích ze silných dřevěných desek správně zastrčeny, přesně této zemi, do které se cítil vyvržen, jako by byl jejím prvním obyvatelem, prvním dobyvatelem vyloďujícím se na místa, kde vládne ještě zákon síly, kde má spravedlnost nelítostně trestat to, čemu mrav zabránit nedokáže, a kolem něj onen tak přitažlivý a znepokojující národ, blízký a odloučený, po jehož boku se pohyboval celé dny, s kterým někdy došlo i na přátelství nebo kamarádství, jak ale nastal večer, stahovali se do neznámých domů, kam neměl nikdo přístup, a barikádovali se spolu se svými ženami, jež nebyly nikdy vidět a, pokud náhodou byly na ulici k zahlédnutí, nevědělo se, kdo to je, s tím svým závojem přes půl obličeje a krásnýma očima plnýma smyslnosti a něhy těsně nad bílým šátkem, ve čtvrtích, kde se soustřeďovali, byli tak početní, početní jen svým počtem, že přes zdánlivou rezignaci a únavu z nich pořád stoupala neviditelná hrozba, kterou bylo možné vycítit i z ovzduší na ulici, když jistého večera propukla rvačka mezi nějakým Francouzem a Arabem, kdyby k ní ale došlo mezi dvěma Francouzi a dvěma Araby, nebyla by vnímána stejným způsobem, v tu chvíli se totiž místní Arabové v sepraných montérkách a nuzáckých dželabách začali pomalu přibližovat, valit ze všech stran v jednolitém pohybu, až tato postupně zhoustlá masa bez násilí a pouze svým soustředivým pohybem vymrštila ze svého nitra těch pár Francouzů, kteří se nechali přilákat svědky šarvátky, i ten francouzský bitkař musel ustupovat, dokud se najednou neocitl čelem k protivníkovi a davu zarytých, zasmušilých tváří, které by mu jistě vzaly všechnu kuráž, kdyby nevyrůstal právě v tomhle kraji, kdyby nevěděl, že člověk tady může přežít jen s odvahou, takže se musel postavit tomu hroznému davu, jenž ale nehrozil ničím, pouze svojí přítomností a pohybem, který se nijak neovládal, a většinou to byli právě oni, kdo potom toho Araba, jenž se ještě v zuřivém opojení bránil, zadrželi, i když jen na chvíli, aby mohl utéct ještě před příchodem policajtů, ti však byli informováni rychle a rychle se také dostavili na místo, kde bez odmlouvání sebrali všechny zápasníky a bezohledně je pod Jacquesovými okny odváděli na komisařství.

„Chudáci“, říkala matka při pohledu na oba muže, když se jich pevně chopili a popoháněli je strkáním do ramen, a jak odešli, v očích dítěte se hrozba, násilí a strach začaly potloukat ulicemi, až mu z té neznámé úzkosti vysychalo v krku. Taková byla noc v něm, ano, ty tajemné propletence kořenů, kterými byl připoután k této nádherné a děsivé zemi, k jejím rozpáleným dnům a k jejím nocím, rychlým tak, že z toho píchalo u srdce, zemi, jež byla jeho druhým životem, pravdivějším možná než každodenní tvář života prvního a jehož historie byla by sepsána celou řadou temných tužeb a mocných, nepopsatelných vjemů, školních vůní a zápachů ze stájí v sousedství, pracího mýdla na rukách své matky, jasmínů a zimolezů v horních čtvrtích, ze stránek slovníků a hltaných knih, zakyslého zápachu záchodků doma nebo v železářství, k tomu vůně velkých, studených učeben, do kterých někdy vcházel sám, před hodinou nebo po ní, teplo svých nejoblíbenějších kamarádů, zápach teplé vlny a výkalů, která se táhla s Didierem, a ta po kolínské, kterou máma velkého Marconiho doslova zalévala svého syna a která v Jacquesovi budila chuť přisunout se v lavici ještě víc ke svému kamarádovi, parfém rtěnky, kterou Pierre ukradl jedné své tetě a ke které čichali pohromadě, celí vzrušení a rozčilení jak psi běhající po domě, kudy prošla rozháraná fena, žijící v představě, že žena je ten kousek nasládlého parfému z bergamotky a krému, který jim do jejich neurvalého kouta plného křiku, potu a prachu přinášel zjevení uhlazeného, jemného světa s nepopsatelnou svůdností, před níž je nechránily ani sprosťárny, které nad tou růží zároveň pronášeli, a od jeho nejmenšího dětství láska těl, k jejich kráse, která v nich na pláži jen tak, z radosti vzbuzovala smích, k jejich vlažnému teplu, které ho bez ustání, bez nějaké přesné představy, jen zvířecky přitahovalo, ne proto, aby se jich zmocnil, což ani neuměl, ale aby prostě vstoupil do jejich záře, opřel se ramenem o rameno kamaráda v silném pocitu odevzdanosti a důvěry, a téměř omdlel, když se ženská ruka v namačkané tramvaji déle než obvykle dotýkala jeho, touha, ano, touha žít, stále žít, smísit se s tím, co měla země nejžhavějšího, co, aniž by si to uvědomoval, čekal od své matky, čeho se mu nedostávalo nebo co si možná jen neodvažoval vzít a co nakonec vždy našel u svého psa Brilianta, když si na slunci lehl těsně k němu a začal vdechovat silný zápach jeho srsti a když v tom nejsilnějším zvířecím zápachu přesto dokázal najít onen strašlivý žár života, bez kterého se již tehdy nedokázal obejít.

V temnotě, kterou měl v sobě, se rodilo hladové zapálení, ono bláznovství k životu, jenž ho stále naplňovalo a dnes dokonce drželo jeho existenci nedotčenou, i když v obležení své znovunalezené rodiny a obrazů z dětství zažíval onen strašný, náhle nahořklý pocit prchajícího mládí, jako když ztratil ženu, kterou miloval, ach ano, miloval ji velikou láskou, celým srdcem i tělem, ano, s ní to byla opravdu královská touha a svět, když ji se silným, němým výkřikem rozkoše opouštěl, znovu nabýval svůj rozpálený řád, a miloval ji kvůli její kráse a té šílené chuti žít, tak velkorysé a zoufalé, která byla v ní a která ji nutila odmítat, odmítat utíkání času, přestože dobře věděla, jak čas právě v té chvíli uniká, především nechtěla, aby se někdy mohlo říct, že je ještě mladá, naopak, mladou chtěla zůstat, stále mladou, jednou dokonce propukla v pláč, když jí se smíchem řekl, že mládí pomíjí a dny že míří ke konci: „ach ne, to ne, topila se v slzách, já tak miluju lásku“, zářila inteligencí, vynikala v tolika směrech, možná právě kvůli tomu, že byla opravdu inteligentní a vynikající, odmítala svět takový, jaký byl. Třeba v těch dnech, když se nakrátko vrátila do cizí země, kde se narodila, a při těch smutečních návštěvách u tet, o kterých jí tehdy říkali: „ty dnes vidíš naposled“, a skutečně ta jejich tvář, jejich tělo, jejich trosky, tu se jí chtělo s křikem utéct, nebo na rodinných večeřích nad ubrusem vyšívaném již dávno zemřelou prababičkou, na kterou nepomyslel nikdo kromě ní, jenže ona myslela na svoji mladou prababičku, na její rozkoše a chuť k životu, stejnou jako ona, zázračně krásnou v rozkvětu mládí, k čemuž jí blahopřáli všichni u stolu, kolem kterého visely portréty mladých krásných žen, podobizny těch, které jí tam blahopřály a které teď byly sešlé a znavené. Krev jí tehdy vzplála, chtělo se jí utéct, utéct do země, v které nikdo nestárne a nikdo neumírá, v které krása nepomíjí, život neztrácí svoji divokost a lesk, a která neexistuje;  na cestě zpátky plakala v jeho náruči a on ji miloval zoufale.

On právě také, možná víc než ona, protože narozen v zemi bez předků a bez pamětí, kde vyhubili všechny před ním způsobem ještě úplnějším, kde stáří nenachází žádnou z berliček melancholie, kterých se mu dostává v zemích civilizace…, on jako samotná vlna, stále vibrující, určená k náhlému a trvalému konci, čirá vášeň žít, jež čelí plné smrti, cítil dnes, jak mu uniká život, mládí i lidské bytosti, aniž by je dokázal zachránit alespoň v něčem, napospas vydán jen slepé naději, že ona temná síla, která ho tolik let zvedala nad každodennost dnů, neúměrně živila a vyrovnávala se i těm nejtvrdším okolnostem, ho se stejnou velkorysostí, s jakou mu dávala důvody žít, nakonec obdaří i důvody stárnout a zemřít bez revolty.

Přeložil Denis Molčanov