Albert Camus: Mondovi Kolonizace a otec
04. ledna 2010 12:33
Ukázka z nedokončené biografie První muž.
Ale teď už byl dospělý muž… Vůz, v kterém seděl Jacques Cormery,míjel na cestě z Bône do Mondovi samé džípy naježené hlavněmi pušek,popojížděly krokem…
„Pan Veillard?“
- Ano.“
Muž stál ve dveřích svého nevelkého statku a pozoroval JacqueseCormeryho, byl malé, ale podsadité postavy s výraznými rameny. Levourukou přidržoval otevřené dveře, pravou ale pevně svíral zárubeň, jakoby zval k sobě domů a zároveň tarasil cestu. Mohlo mu být kolemčtyřiceti soudě podle několika vzácných šedin hodných římské bysty.Avšak jeho osmahlá pleť a pravidelná tvář s jasnýma očima, trupmasivnější, ale bez známky přebytečné tloušťky nebo břicha, vražený dovojenských kalhot, jeho řemínkové sandály a modrá košile s kapsami zněj dělaly někoho mnohem mladšího. Bez hnutí si vyslechl Jacquesovovysvětlování. Pak jen řekl: „Pojďte dál“, a ustoupil. Když Jacquesprocházel malou chodbou s vybílenou zdí, kde stála jen tmavě hnědátruhla a stoják na deštníky z prohýbaného dřeva, uslyšel za sebousedlákův smích. „Takže vlastně taková pouť! Teda, abych vám pravduřekl, vy jste si vybral pravý čas. – A proč?, zeptal se Jacques. –Pojďte do jídelny, odpověděl farmář. Tam je nejchladněji.“ Jídelnazasahovala z poloviny do verandy, její rolety z měkkého rákosu bylystaženy všechny, až na jednu. Kromě moderního stolu a kredence zesvětlého dřeva stála v místnosti jen proutěná křesla a rozkládacílehátka. Když se Jacques otočil, došlo mu, že je sám. Vešel dál naverandu, v mezerách ponechaných mezi roletami spatřil dvůr osázenýnepravými pepřovníky, mezi kterými se skvěly dva traktory jasně červenébarvy. Ještě dál, pod stále ještě snesitelným sluncem jedenácté hodinydopoledne, začínaly již viniční řady. Sedlák vešel hned nato, spodnosem, na kterém stála láhev anýzovky, skleničky a vychlazená láhevvody.
Sedlák zvedl skleničku plnou mléčnatého nápoje. „Ještě chvíli a jedost možné, že byste tady nenašel už vůbec nic. V každém případěžádného Francouze, který by vám mohl odpovědět. – To starý pan doktormi řekl, že jsem se narodil právě na vašem statku. – Ano, dřív bylasoučástí panství Saint-Apôtre, ale moji rodiče ho odkoupili hned poválce.“ Jakub se rozhlížel kolem sebe. „Určitě jste se nenarodil přímotady. Mí rodiče všechno přestavěli. – Mohli znát mého otce z doby předválkou? – Nemyslím. Oni se usadili se blízko tuniské hranice, ale pakse jim zachtělo civilizace. Solferino, to byla jejich civilizace. – Anikdy neslyšeli o bývalém správci? – Ne. Vždyť jste odsud, dobře víte,jak to chodí. Tady se nic neuchovává. Všechno se strhne dolů a stavíznovu. Myslí se na budoucnost, na všechno ostatní se musí zapomenout. –Hm, povídá Jacques, takže jsem vás obtěžoval zbytečně. – Ale ne, on nato, bylo mi potěšením.“ A usmál se na něj. Jacques dopil svoji sklenku.„Vaši rodiče zůstali na hranici? – Ne, to je teď zakázané pásmo. Tam upřehrady. Vidím, že mého otce neznáte.“ Také on vyprázdnil svou sklenkua jako by v ní našel další rozptýlení, propukl v smích: „Je to starýkolón. Na starý způsob. Přesně takový, jakým se vysmívají v Paříži,však víte. A je pravda, že byl vždycky tvrdý. Šedesát let. Ale jinakvysoký, vyschlý jak puritán s tou svojí koňskou hlavou. Takovýpatriarcha, však to znáte. Ze svých arabských dělníků dřel kůži a,popravdě řečeno, i ze svých synů. A když se loni muselo evakuovat, takz tohho byla hotová korida. V kraji se nedalo už žít. Lidi spali spuškou v posteli. Když napadli Raskilovic statek, vzpomínáte si? – Ne,řekl Jacques. – Ale ano, otce a jeho dva syny podřízli, matku i dceruznásilňovali hodně dlouho, no, až umřely… Zkrátka… Prefekt se předshromážděnými farmáři nechal naneštěstí slyšet, že je nutné přehodnotitotázku kolonií, taky způsob zacházení s Araby a že se musí obrátitlist. Starej mu na to řekl, že nenechá nikoho, ale nikoho, aby mu dávalrozkazy na jeho. Jenže od té chvíle nepřestával skřípat zubama. V nocitřeba vstal a vyšel ven. Máma ho pozorovala přes okenice, jak seprocházel po pozemcích. Když přišel příkaz vyklízení, neřekl vůbec nic.Měl zrovna po sklizni a víno v kádích. Všechny kádě otevřel, šel kprameni solankové vody, který sám kdysi odstavoval, a uvolnil mu cestuzpátky do svých polí, potom šel do traktoru zapřáhnout hloubkový pluh.Celé tři dny seděl za volantem, ani hlavu si nezakrýval, a bez jedinéhoslova vyryl veškerou vinici na své půdě. Jen si to představte,vyschlého starce poskakujícího na sedátku, šlapajícího na plyn až nadno pokaždé, když se radlice zachytila do kořenů keře silnějšího nežobvykle, nezastavoval se ani k jídlu, matka mu nosila chléb, sýr a našiklobásu, s rozvahou to spolykal, tak ostatně dělal všechno, poslednípatku chleba odhazoval, aby se znovu mohl pustit do práce, takhle tošlo od rána do západu slunce, oči nezvedal ani k horskému masívu naobzoru, ani na Araby, kterým se to hned doneslo, ti stáli opodál, jenho pozorovali, taky neřekli ani slovo. Pak dorazil nějaký mladýkapitán, nikdo neví, odkud ten se co dozvěděl, a žádal si vysvětlení,on mu na to povídá: „Mladý muži, vzhledem k tomu, že to, co jsme tadydělali, byl zločin, musíme ho zahladit.“ Když bylo po všem, vrátil sena statek, přebrodil dvůr nasáklý vínem z kádí a začal balit. Arabštídělníci čekali na dvoře. (A taky hlídka, tu poslal kapitán, i když semoc nevědělo k čemu, s takovým hodným poručíkem, který očekávalrozkazy.) „Šéfe, co máme dělat? – Na vašem místě, povídá starej, bychse raději dal k partyzánům. Tamti vyhrajou. Pořádný chlapi už veFrancii došli.“
Statkář se rozesmál: „Přímo do černého, co!
- A teď žijí s vámi?
- Ne. Nechtěl pak už o Alžírsku nic slyšet. Žije v Marseilli, mámoderní byt… Máma mi psala, že chodí ve svém pokoji pořád do kola.
- A co vy?
- No, já, já zůstanu až do konce. Ať se stane cokoliv, zůstanu.Rodinu jsem poslal do Alžíru a já chcípnu tady. Tohle nemůžou v Pařížipochopit. A víte, kdo jediný kromě nás to ještě dokáže chápat?
- Arabové.
- Přesně. My jsme dělaný, abychom si rozuměli. Je to surová zvěřjako my, ale uvnitř nám teče stejná lidská krev. Ještě trošku sepovraždíme, uřežem si koule a drobet pomučíme. A pak začneme žít znovujako lidi. To si žádá tahle země. Ještě trošku anýzovky?
- Ale slabou“, řekl Jacques.
První muž
Přeložíl Denis Molčanov