Albert Camus: Důvody protivníka

Dříve, než nastíním možná nikoliv řešení alžírské otázky, ale aspoň podmínky, za kterých by bylo možné, cítím se povinen promluvit k arabským aktivistům. I ty chci požádat, aby nic nezjednodušovali a nečinili tak alžírskou budoucnost nemožnou.

Vím, že ze strany, na které se nacházím i já, slýchávají tito aktivisté ta nejpovzbudivější slova. Ostatně, kdybych byl já bojovníkem za arabskou věc a Francouzi mě ujišťovali svojí neoblomnou podporou, je jasné, že bych takovou pomoc bez váhání přijal. Jsem ale Francouz od narození, od roku 1940 také vlastní volbou a zůstávám ji i v okamžiku, kdy se kolem přestali pohybovat jen samí proněmečtí nebo proruští horlivci – mluvit budu tedy podle toho, co jsem. Doufám jen v to, že se arabští aktivisté, kteří mě budou číst, alespoň zamyslí nad argumenty člověka, který již dvacet let, to znamená mnohem dřív, než se jejich kauza objevila v Paříži, přímo v alžírské zemi a téměř v osamocení brání jejich právo na spravedlnost.

Měli by především a pečlivě rozlišovat mezi těmi, kdo podporuji alžírskou věc, protože si přejí v té zemi a všude jinde porážku své vlastní země, a těmi, kdo volají po reparacích pro alžírský lid, protože chtějí, aby byla Francie veliká i svou spravedlností. Co se přátelství těch prvních týče, stačí říct, že již jasně prokázalo svou vrtkavost. A těm druhým, na které bylo a stále je větší spolehnutí, by se nemělo ztěžovat již tak nelehké úsilí prolíváním krve a zaslepenou neústupností.

Masakry civilního obyvatelstva by měly být odsouzeny arabským hnutím tak, jako mi, Francouzi, zastánci svobod, odsuzujeme masakry represe. V opačném případě pojmy jinak docela relativní, jako jsou vina a nevina, přestanou osvětlovat naše činy a vytratí se v chaosu zbanalizovaného zločinu a v přímé logice totální války. Můžeme říct, že od 20. srpna již není v Alžírsku nevinných, s výjimkou těch, kdo, ať už jsou odkudkoli, umírají. Kromě nich, tu je jen vina, jejíž jediný rozdíl spočívá se skutečnosti, že jedna je dřívější a druhá zcela nedávná.

Takový je jistě zákon historie. Když se utlačovaný chopí zbraně ve jménu spravedlnosti, vstupuje zároveň jedním krokem na území nespravedlnosti. Může však zajít i dál, a přestože takový je zákon historie, je tu také zákon lidského ducha, který sice nepřestává volat po spravedlnosti pro utlačovaného, ale za určitou hranicí jeho nespravedlnost dál schvalovat nemůže. Masakrování civilního obyvatelstva nejen opakovaně vyvolává odpověď represe, ale také překračuje právě zmíněné hranice, což musí všichni bez váhání a jasně uznat. V tomto bodě bych chtěl předložit návrh, který se týká budoucnosti a o kterém se brzy vyjádřím.

Zůstává tu ona nesmlouvavost. Prozíraví aktivisté náležící k severoafrickému hnutí, ti, kteří vědí, že arabskou budoucnost podmiňuje neodkladný přístup muslimských národů k modernímu způsobu života, se často zdají jako by zaskočeni mnohem zaslepenějším proudem, který se neohlíží na neúprosné materiální potřeby stále rostoucí populace a sní o takovém panislamismu, který se samozřejmě vyvíjí snadněji v představách Káhiry než tváří v tvář historickým skutečnostem. Tento sen, ať už je jakkoli hodný úcty, nemá dnes bezprostřední budoucnost. Je proto nebezpečný. O technické civilizaci jako takové si můžeme myslet, co chceme, ale i přes své nedostatky dokáže zajistit slušné životní podmínky ekonomicky zaostalým zemím. I za cenu, že by se Orient neměl fyzicky spasit svými silami, ale silami Západu, který může naopak načerpat sílu v civilizacích Orientu. Tuniští dělníci si to dobře uvědomovali, když se ve Všeobecné unii tuniských pracujících, jediné opoziční síle v zemi, postavili nikoli za Saláha Ben Youssefa, ale za Bourguibu.

Francouzi, o kterých jsem hovořil, nemohou v žádném případě podporovat to křídlo arabského hnutí, které je extrémistické svoji činností a zpátečnické svojí doktrínou. Nemohou vidět v Egyptě sílu schopnou hlásat svobodu a spravedlnost, stejně jako jim nemůže Španělsko kázat o demokracii. Vyslovují se za Alžírsko charakteru arabského, nikoli egyptského. Stejným způsobem nebudou bránit Nássera za Stalinovými tanky nebo Franka jako proroka Islámu a dolaru. Jednoduše řečeno, nemohou se stát hrobníky svého přesvědčení, ani své země.

Arabský charakter bude uznán francouzským, ale k tomu musí ještě existovat Francie. A proto my, kteří dnes žádáme o uznání tohoto arabského charakteru, zůstáváme zároveň obránci skutečného francouzského charakteru, národa, který ve své většině a jako jediný mezi velkými národy světa má odvahu uznat důvody protivníka, který s ním v současné době bojuje na smrt. Taková země, kterou by kvůli výstřelkům jisté menšiny bylo urážející nazvat rasistickou, nabízí dnes, i přes chyby dnes již zaplacené tolikerým ponížením, tu nejlepší příležitost pro budoucnost arabského národa.

Albert Camus pro revue l‘Express
Publikováno 28. října 1955
Přeložíl Denis Molčanov