Rozhovor s Pavlem Řezníčkem

Když po roce 1989 zaplavily knižní trh stovky, ba tisíce titulů, které za komunismu nemohly vyjít, byla mezi nimi i řada těch, jež se programově hlásily k surrealismu. Jednou z takových událostí bylo i vydání sbírky Pavla Řezníčka Kráter Resnik a jiné básně, vzápětí následované imaginativní prózou Strop. Řezníček však záhy ukázal, že jeho tvorba má více inspiračních zdrojů, a vydal humoristický román popisující osudy takzvané brněnské bohémy nazvaný Hvězdy kvelbu. V devadesátých letech pak nebylo jediného roku, kdy by nevyšla nějaká Řezníčkova kniha. Musím říct, že mě trochu překvapilo, když jste navrhl jako místo pro rozhovor kavárnu Slávia. Přišlo mi, že ortodoxní surrealita by do této spisovatelské kavárny zavítal jen tehdy, pokud by tady chtěl ztropit nějaký skandál.

Miroslav Balaštík: Přiznám se, že mi to tak ladilo s představou vašeho románového alter ega Petra Pekárka z knihy Hvězdy kvelbu...

V posledním, čtvrtém dílu Hvězd kvelbu - Natrhneš nehtem hlavy jejich - jsem se ovšem přejmenoval na Bednaříka. Chtěl jsem „udělat radost" jistému brněnskému kritikovi, který nepřátelsky o druhém dílu napsal recenzi „Řezníčkův brněnské Dallas". Tak jsem přejmenoval postavy a děj jsem dal do Prahy. Ale první díl Hvězd kvelbu jsem napsal víceméně proto, abych pro své přátele uchoval vzpomínku na okruh takzvané „brněnské bohémy". Žádná brněnská bohéma ale nikdy neexistovala, to je novinářský výmysl. Já to nazývám „okruh demiurga Jana Nováka". První díl, který vyšel v roce 1992, měl velký ohlas, a tak jsem napsal pokračování. Miroslav Donutil z toho udělal pořad ve Viole, který se hrál dva roky s velkým úspěchem. Četlo se to na pokračování v rádiu a existuje též filmový scénář Hvězd kvelbu od Benjamina Tučka.

MB: Hvězdy kvelbu se odehrávají v šedesátých letech. Jaká byla tehdy v Brně atmosféra?

Vzpomínám na to, jak jsme se scházeli v kavárně Bellevue. V rohu sedávali básníci Skácel a Mikulášek, dívali se na sebe, pili a mlčeli. Tehdy jsme k nim nijak zvlášť nevzhlíželi, byli to pro nás oficiální básníci a my jsme byli mladí a chtěli jsme být jiní. Navíc Skácel byl konkrétně na mě asi naštvaný, protože jsem mu onoho slavného roku 1965 poslal urgentní telegram, aby Hosta do domu okamžitě předal Revoluční radě surrealistů. Vídali jsme se pak občas v sedmdesátých a osmdesátých letech, to už jsem byl v Praze, a když jsem zajel do Brna, přivezl jsem mu do Bellevue Svědectví nebo Listy. Naposledy jsme se takto potkali koncem srpna 1989 v kavárně Praha, kde seděl obklopen dvanácti cikány, protože u jiného stolu nebylo místo, a do těch jejich řečí si v klidu četl protistátní tiskoviny mnou mu přivezené.

Brno bylo v šedesátých letech plné jazzu. Hrával se na různých místech a my jsme na něj chodili nejčastěji do jazzového sklípku Ornis v Domě mládeže nebo na veřejné nahrávky orchestru Gustava Broma. Také jsme chodívali do klubu Zlatoroh u konzervatoře poblíž Lužánek, kde roku 1969 zazněla poprvé poezie Joyce Mansourové v mém překladu. (Joyce Mansourová byla nejvýznamnější básnířka Bretonovy poválečné skupiny.) Zlatoroh, založený roku 1968 malířem Wolfem, uváděl nejnovější poezii, rockovou hudbu a autorská čtení, kterým se tehdy říkalo „textappealy". Konala se zde rovněž řada výstav, řádil zde i zloděj a básník Konečný. Klub zakázali v roce 1969 normalizátoři. Činnost Zlatorohu je myslím dodnes nedoceněna.

Byla to atmosféra velkého uvolnění, které nám dovolovalo dělat spoustu věcí. Vzpomínám si na večer surrealistické poezie, který jsem uspořádal v roce 1965 a který se podle jedné Tzarovy básně jmenoval Ďáblův ocas je bicykl. To by do té doby nebylo možné, protože surrealisti byli trockisti, ale v šedesátých letech, pokud jste nevystoupil přímo proti straně a vládě, povolili všechno. Dokonce jsme byli tak drzí, že jsme chodili po České ulici a volali „ať žije Lev Bronštein", což bylo vlastní jméno Trockého, jenže to nikdo nevěděl.  

MB: Vy jste v té době prošel taky mnoha zaměstnáními...

No, mě vyhodili v pětašedesátém z knihovnické školy..., né, vy zase čekáte nějaký skandál, to bylo normálně kvůli absencím. Za to mě otec vyhodil z domova, a tak jsem si našel ten kvelb, tedy bývalý krejčovský krámek. Musel jsem brát, co bylo. Většinou jsem dělal skladníka nebo závozníka. Okolí mého kvelbu byl vlastně „bermudský trojúhelník básníků". Ludvík Kundera bydlel za rohem na Dimitrovově, Jan Skácel na Kotlářské a já, poeta minor, na Staňkově 15. Za Ludvíkem Kunderou jsem tehdy často chodíval, protože jsem se zajímal o surrealismus, a když jsem pak chtěl nastoupit jako závozník do brněnských pekáren a chtěli, aby na mě někdo napsal kádrový posudek, dal jsem jim Kunderovu adresu. Letos jsme na to vzpomínali, když jsme spolu četli na Festivalu spisovatelů. U Kundery a hlavně v univerzitní knihovně jsem se vzdělával a studoval knihy o surrealismu. Proseděl jsem tam v čítárně celé dny.

MB: V jednom rozhovoru jste říkal, že k zájmu o surrealismus vás přivedl Petr Král na vojně.

Ano. Narukoval jsem v jedenašedesátém do Plzně, když mi bylo devatenáct. Kolem mě samej Maďar a jedinej, s kým se tam dalo mluvit, byl Petr Král a vojín dr. Jiří Fiala, matematik. Měl tam s sebou francouzské vydání Dějin surrealismu od Nadeaua, které mi půjčil, já jsem ho pak nosil dva roky v plynové masce, než jsem je s mou tehdy bídnou francouzštinou přelouskal. Ale uhranulo mě to a začal jsem se o surrealismus zajímat hlouběji.

MB: Vraťme se k brněnské bohémě, tedy pardon - k „okruhu demiurga Jana Nováka". Jak jste se vlastně dali dohromady s tímto demiurgem?

Já jsem ho poznal ve vysokoškolském klubu v květnu roku 1965. Konal se tam večer brněnských básníků a na něm vystoupil Jan Novák v motýlku a četl své verše: „Smeták a Dvořana, lev a orel, každý piš jak umíš." Pak jsem četl já a on se ke mně naklonil říká: „Já sem o vás slyšel jen samé hrozné věci, ale vidím, že to není tak zlé." To je přesně ono, pane Balaštíku, jak vy si myslíte, že budu běhat nahej po stolcích ve Slávii. Já jsem normální spisovatel. Nečekejte, že vám tady budu ukazovat svoje slipy, jako J. zvaný M. Já mám Slávii rád, už před třiceti lety jsme si tady se Slaninou dávali míchaná vejce na cestě do Štěchovic.

MB: Ano, rozumím, vraťme se zpět k Novákovi. On byl trochu pomatený, že?

No, řekněme spíš psychopat. Megaloman. Normální člověk, ale naprostý megaloman. Měl utkvělou představu, že je největší básník na světě. Věřil tomu, že píše dokonalé verše, a vždycky zdůrazňoval, že se narodil 16. listopadu jako Karel Hynek Mácha. My jsme to brali jako vážně a tleskali mu a měli jsme z toho radost. Byl v podstatě takovým naším Cimrmanem, i když velikosti Cimrmana bohužel nedosáhl. Pak mu v těch uvolněných šedesátých letech půjčovali Divadélko Jiskra na Cejlu, aby tam provozoval svoje představení, a já jsem za ním natahal svoje kamarády a vytvořili jsme takovou jeho klaku. Miloš Štědroň mě pak v roce 1967 požádal, abych udělal pro jeho Malé divadlo hudby a poezie cyklus deseti večerů moderní poezie, jeden díl patřil mimo jiné Jakubu Demlovi, v obecenstvu seděl dokonce kněz.

Novák tam uspořádal třeba večer vietnamské poezie na podporu vietnamského lidu. Štědroň pak zjistil, že tam četl Mathesiovy Zpěvy staré Číny. Přišlo asi dvacet Vietnamců, on s nima začal kamarádit a chodil s nima po Brně. To byla neuvěřitelná legrace. A vůbec to nebyla nějaká „břitva samoty", jak psala nedávno Dora Kaprálová, že „z Řezníčkových Hvězd kvelbu čiší břitva samoty". Jaká samota? Já jsem na to zíral. To byly svátky pospolitosti! Chodili jsme neustále někam spolu, furt nějaký akce, tak jaká „břitva samoty", jak na to přišla? Ženský jsme piglovali, až z toho moje bytná umřela. To mi říkal její bratr, že jak jsem si vodil do kvelbu ženský, tak ona prostovlasá klečela na kamenné dlážce za dveřma a poslouchala, až se z toho nachladila a umřela. Kamarád Fuksa, ten měl bab! No Goldflam tehdy moc nevynikal, ale on to pak zase dohnal později, až nás předehnal.

MB: Kdo tedy kromě režiséra Karla Fuksy a Arnošta Goldflama patřil do okruhu demiurga Jana Nováka?

Byli to lidé, kteří chodili za demiurgem do bytu, to bylo takzvané tvrdé jádro; nikdo jiný nemůže být považován za bohéma. Takže bohužel bohémy nejsou Slanina, Veselský, Zeno Kaprál, Miloš Štědroň, Olič... a další. Jednou tam byl ale Klement Bochořák... je též tím pádem brněnský bohém?

K tvrdému jádru patřili Pepča Stejskal, nyní v Austrálii, zesnulý Franta Juga, krásné sestry Hájkovy (nyní v Itálii), ta starší Miroslava, jinak Mira Hayek, jezdí do Prahy zahajovat výstavy, dále ing. Osvald Vašíček, grafik Jiří Havlíček, J. H. Kocman. A samozřejmě přeslavný Franta Kocourek. Toho loni Saskia Burešová zařadila do svého televizního Kalendária vedle Hemingwaye a Nostradama. V adventním kázání předloni u Panny Marie Sněžné v Praze hovořil kněz o Kocourkovi a citoval jeho devízu: Vždycky ve střehu.

MB: Kolem tohoto „jádra" byla i spousta dalších bizarních figurek. Doktor Špína, Rudi Kovanda nebo pak básníci Jiří Veselský, Leoš Slanina...

No moment, moment! Veselský nebyl žádná bizarní figura, to je mimořádný básník, bohužel stále nedoceněný. Už mockrát jsem o něm psal, aby si ho čtenáři víc všimli, ale on má trochu smůlu. To jsou ta nešťastná deminutiva, jeho holčičky, dívenky, prdýlky. Spoustu lidí to odrazuje. Já jsem mu říkal, ať neblbne a nedává své první sbírce název Dívenky jdou Brnem, že to je jak paměti starého pedofila. Ale on ne, on to tak cítil. Veselský ovšem žádný pedofil nebyl, já jsem ho znal velice dobře, stýkali jsme se jeden čas denně, pro něj to byla jen záležitost básnická. Na rozdíl od Nováka, kterej byl chycen, jak sedí s holčičkou na klíně a stahuje jí kalhotky. Dostal za to šestnáct měsíců. Leoš Slanina je už dnes taky známý básník. Když v šedesátých letech začínal psát, dělali jsme si z něj srandu, ale on se vypracoval. Vím, že má pořád nálepku takového naivního autora, ale v jeho posledních sbírkách jsou i velmi dobré básně.

Mimořádná figura byl básník a zloděj aut Antonín Konečný. O něm bych chtěl jednou napsat román. Měl elefantiázu, tlapy jako slon, celej život chodil v keckách, ale jinak sako, vázanku. Psal verše a kradl auta. V roce 1975 jsme se sešli s Konečným u Goldflama v ateliéru, že půjdeme společně do kina Mír na Bunuelovy filmy, a Goldflam mi pak po straně nadával: „Ty vole, už ho ke mně nikdy nevoď, teď hlásila v rádiu federální kriminální ústředna, že se hledá Konečný kvůli těm sedmdesáti autům, co ukradl." Neustále psal verše a dokonce se jeden čas stal jakýmsi jeho patronem Milan Kundera.

Traduje se historka, že šel jednou za Kunderou do Králova Pole, když měl nějaký průser, a Kundera mu říká: „Tak, pane Konečný, my se vám pokusíme nějak pomoct, asi vás uklidíme do blázince, aby vás nezavřeli, ale slibte mi, že už neukradnete žádné auto." A Konečný mu na to podal ruku, jakože slibuje, a hned jak byl před barákem, tak se rozhlídl, vzal první auto a odjel. Když ho policajti vyslýchali, říkal jim, že krade proto, že chce napsat knihu o tom, jak se kradou auta. Byl to normální zloděj, ale taky básník. Nakonec dostal sedm let, rok mu přidali, že dal facku bachařovi. A ve vězení podepsal spolupráci s StB. Krycí jméno Janata. Pak ho ještě nasadili na celu k Jiřímu Ledererovi. Ale Konečný to nevydržel a jednou se mu s pláčem přiznal, že je agent a že na něj donáší. Lederer přesto Konečného básně dal Strožovi do Mnichova a vyšla mu sbírka Skleněná louka v edici Poezie mimo domov. Konečný pak spáchal sebevraždu. Měl nějakou holku, která pracovala v bance, a zrovna tam, kde se likvidovaly potrhané a zničené peníze. S Konečným ty kousky slepovali a pak je zase vyměňovali v bance. Holku zavřeli, Konečný ukradl auto a jel ji navštívit, a když se vrátil, nasadil na výfuk hadici a zavedl ji do kabiny, nastartoval a udusil se.

MB: V sedmdesátých letech jste se ale jako okruh demiurga Jana Nováka rozešli...

Každý se vydal nějakou svou cestou. Goldflam, původně malíř, nastoupil na JAMU; nyní je tam profesorem a samozřejmě úspěšným režisérem a dramatikem. Karel Fuksa vystudoval FAMU, je režisérem brněnské televize. J. H. Kocman je nyní docent a proděkan na výtvarné fakultě, Jiří Havlíček rovněž docent. Já jsem žádného titulu nedosáhl. Protože se však říká, že spisovatel je inženýrem lidských duší, udělil jsem si titul ing. a. h., což je latinsky ingenieu „animarum humanorum". I když mám jen maturitu na jedenáctiletce, univerzitu života jsem si odbyl po boku Bohumila Hrabala v letech 1974 až 1989 v hostincích U Sojků na Letné a U Tygra. Z členů „bohémy" už zemřeli Franta Jugas a Franta Kocourek, souputníci Jiří Veselský, Jarmil Sedláček-Marák, Milada Svozilová, Rudi Kovanda, doktor Špína (vlastním jménem Juc. Karel Matýšek), Antonín Konečný.

Jan Novák si deset let před smrtí (zemřel v roce 1980) koupil tehdy nejdražší fotoaparát, japonský NICON za deset tisíc korun. Ačkoliv vydělával jen patnáct set měsíčně, splácel tento aparát pravidelnými splátkami, protože on - nejlepší básník na světě - musel mít též nejlepší fotoaparát na světě. Takže i okruh kolem něj se rozpadal. Mně pořád přitahovali surrealisti a v Brně žádnej nebyl, tak jsem se přestěhoval do Prahy. Neměl jsem co ztratit. Kvelb mi vzali, bydlel jsem v zahradním domku v Brně-Kohoutovicích, a v Praze zrovna dělali nábor na stavbu, a tak jsem se přihlásil. Hned jsem dostal náborový příspěvek dvanáct set korun a příslib bytu. Ten mi za dva roky opravdu přidělili, úplně nový na sídlišti.

MB: Do Surrealistické skupiny jste v Praze ale nevstoupil.

To bylo kvůli takové kravině, osobnímu nedorozumění mezi mnou a Effenbergerem. Mám takovou blbou povahu, že se hned urážím. Ale naše vztahy se brzo zlepšily, psali jsme si, já jsem mu posílal svoje básně, které mi v dopisech chválil. Roku 1973 poslal Effenberger mou báseň „Druhy kuřiva" Vincentu Bounourovi, hlavě surrealistů v Paříži po Bretonově smrti, který ji pak v Bulletin de liaison surréaliste (časopis skutečné Bretonovy skupiny) otiskl. Zúčastnil jsem se mezinárodního surrealistického hnutí a v letech 1976 až 1989 jsem tiskl každé dva měsíce v časopisech Camouflage a La crécelle noire. Řídil je Bertrand Piget, který měl v Paříži svou skupinu. Sám používal krycího jména „Gladiator". Protože byl anarchista a surrealista, ale pracoval jako učitel, musel se krýt před školskými úřady pseudonymem.

A samozřejmě s ostatními členy pražské skupiny se stýkám dodnes, publikuji v Analogonu, chodíme s Frantou Dryjem na pivo a vydali jsme spolu antologii současné surrealistické poezie Letenka do noci, Martin Stejskal mi ilustroval několik knih. Ale členem skupiny nejsem.

MB: Může být surrealista bez skupiny? Myslel jsem, že to patří k sobě.

Já prostě nesnesu žádný kolektiv, natož aby mně někdo říkal, co mám psát a jak mám psát. Někdo prostě potřebuje smečku, já jsem si vždycky stačil sám. Nedokážu hrát ty kolektivní hry, vypracovávat domácí úkoly. Jsem osamělý surrealista. Založil jsem i Kruh nezávislých surrealistů - KNS.

MB: Jistý spisovatel kdysi napsal, že surrealismus je jako puberta, že si tím člověk musí projít a pak z toho vyroste...

Jéžišmarja, pane Balaštíku, to sem od vás nečekal, vy citujete toho Miloše Urbana. Je to asi tři roky, kdy v Lidových novinách doporučoval jako celebrita televizní pořady a říkal, že se večer podívá na film o manželích Švankmajerových, že ho hrozně zajímá, jak může být někdo surrealistou v šedesáti letech, že on byl surrealistou v šestnácti a už ho to pustilo. Já jsem mu tehdy odpovídal, jako odpovídám teď vám: že surrealismus je věda, je to, jako byste říkal, že v šestnácti jste byl matematikem a už to máte za sebou a považujete matematiku za hovadinu. Jak může nějaký Urban, přeceňovaný spisovatel, který nic neví, říkat, že byl v šestnácti surrealistou a pak ho to přešlo!    

MB: Surrealismus není umění, ale věda?

Základní surrealistická teze přece je, že to není umění! Věda - to je myšleno přirozeně trochu obrazně, ale já nejsem teoretik, a když chcete o tom něco vědět, tak si to přečtěte v knize Františka Dyjeho Surrealismus není umění. To jsou pořád ty vaše školní představy, že tady budu skákat po stolech a vyhrožovat lidem. To už před šedesáti lety skončilo. Po druhé světové válce se surrealismus absolutně změnil. Takové to vzývání utopie, revoluce, osudové ženy, to už dávno není. Dnešní český surrealismus, a v tom je i jeho originalita, je plebejský, sestoupil do ulic, zcivilněl.

Většina surrealistických skupin po světě ovšem pokračuje v těch předválečných kolejích, a možná proto někdo říká, že už je surrealismus mrtvý. Ale Vratislav Effenberger našel novou cestu: už žádné fantastické, tajemné bytosti, fatální ženy, ale sládkové, ševcové, řezníci. Jak říká Breton: nadrealita je obsažena především v realitě! A taky žádná utopie nebo revoluce, ale černý humor. Samozřejmě imaginace je klíčová stále, tou jsem byl uhranut, když jsem četl první surrealistickou báseň, jako „muž zasažen bleskem na úpatí sfingy", jak píše kdesi Hrabal. Dokonce mě to ohromilo tak, že jsem si myslel, že to nikdy nemůžu umět. Proto jsem nejdřív ani nepsal, jen jsem překládal, až pak jsem zkoušel automatické texty a dřel jsem a dřel jsem a trvalo to léta, než jsem napsal kloudnou báseň. Já nejsem zázračný talent, skutečně jsem si to vydřel.

MB: Jak se dá automatický text vydřít? To by snad mělo být psáno bez kontroly vědomí, ne?

Samozřejmě to nebylo tak, že bych něco napsal a pak to jako dopilovával nebo vylepšoval. Jen jsem pořád psal nové a nové texty. Dokonce jsem byl léta hrdej na to, že po sobě neměním ani čárku, až teď na stáří se mi stává, že sem tam něco opravím.

MB: Žijete v Praze od poloviny sedmdesátých let. Jak se změnil váš vztah k Brnu?

Řeknu vám to tak: v Brně jsem teď nebyl od 9. prosince 2006 a vůbec mi to nechybí. Já vím, že za to dostanu ve štatlu na držku, ale fakt mi to nechybí. Naposledy jsem tam byl, když se mnou točili v bývalé kavárně Bellevue pořad Česko jedna báseň. Měl jsem výbornou náladu, sešel jsem se s kamarádama, a pak jsem šel sám po městě a říkal jsem si, co se ti tady nelíbí, vždyť je to fajn, a najednou vám na mě padla taková deprese, že jsem utíkal na autobusové nádraží a honem pryč. Zato když nejsem dva dny v Praze, začne se mi po ní stýskat.

MB: Vy jste jedním z našich nejvydávanějších autorů. V devadesátých letech vám vycházela každý rok jedna kniha...

Měl jsem napsaných spoustu sbírek i próz, které ležely v šuplíku, ale samozřejmě jsem taky psal nové věci a vydavatelé měli o moje texty zájem. Postupně jsem vydal všechno, co jsem napsal. Po roce 2000 se situace změnila a já jsem trochu odešel do ústraní. Kritik Peňás o mně mluvil v hostinci u vedlejšího stolu na Šrámkově Sobotce 2006 jako o zapadající hvězdě. Ale moje knížky zatím vycházely hodně v zahraničí. Vyšly finsky, italsky v revue Atelier, v říjnu vycházím v Paříži v americkém časopise pro Evropu NEW. Velký výbor z mé poezie vyjde po Novém roce v Itálii. Letos vyšel celoživotní výbor z mé poezie z let 1966 až 2007 i u nás v nakladatelství Protis. Tak teď slavím jakýsi comeback.