PANIQUE! čili věda světských světců

Krátký nástin jednoho uměleckého synkretismu…

„Jodorowsky, Topor a já (jako tři jazzmeni)
spolu hrajeme tři naprosto odlišné partitury..“
F. Arrabal

Panique není vyhraněné umělecké hnutí zařaditelné k jakékoliv umělecké avantgardě [1], už proto, že se vždy obešlo bez manifestů a výkonných orgánů: samo sebe definuje jen chaoticky, nezakládá se na konsensu, nebrání žádné pozice, nevyjadřuje se nad členstvím, k ničemu se nevyjadřuje...

Samo slovo vzniklo jako slovní hříčka (sic!) mezi třemi přáteli, „Fernandem Arrabalem (*1932), Španělem, který měl Franka po krk, Alejandrem Jodorowským (*1929), pařížským Chilanem, a Rolandem Toporem (1938-1997), synem polsko-židovských emigrantů“, polyvalentními umělci, „posledními dědici Renesance“, kteří v Paříži na počátku šedesátých let hledají, každý po svém, jednoduché vyjádření vlastních uměleckých aspirací, zkrátka „program dostatečně vágní na to, abychom ho nemuseli následovat, ale ne nic kýčovitého, aby mohl pokračovat harmonicky dál a my se v něm mohli každý volně vyvíjet“. Všichni se hlásí k surrealismu, první dva dokonce navštěvují schůzky Bretonova kruhu v kavárně Venušina procházka, ale společná nelibost vůči sektářskému duchu platnému v uměleckých směrech koncem padesátých let je svádí k schůzkám soukromým, za jejichž svatyni zvolí slavné Café de la Paix, svou „křižovatku přivandrovalců“, pár kroků od neméně známé Opéra Garnier, kde obklopeni přepychem bank, Burzy, velkých obchodních domů a zlatníků, „buržoustům přímo pod nosem“ zjišťují, že mají mnoho společného. „V barokním dekóru luxusní kavárny s typickým černošským číšníkem převlečeným za Turka“ diskutují o všem možném a snaží se o „přesnější, ne-dogmatickou definici světa i umění, a sami mezi sebou se za tím účelem charakterizují přívlastkem burlesque“.

Pod tíhou pravidel a kódů zkostnatělého surrealistického akademismu hledají východisko v nekonvenční výpovědi, jazyku a tvorbě. V únoru roku 1962 přichází Jodorowski, milovník krajních řešení, s novým interním přívlastkem – panique, který v jeho očích popisuje „umělecké vyjádření... vycházející z improvizace a nepromyšlenosti“. Arrabal i Topor panique příjímají jako „dobré slovo, volné a které volnost dává, můžeme si pod něj dosadit, co chceme“. Toto slovo vpravdě bastardní pro ně „evokuje hrůzu... boha Pana, velké všechno, panické obřady a slavnosti.“ Veřejně slovo panique používají jako přídavné jméno vztahující se ne tolik k splašenosti jako k bohu Panovi a řeckému kořeni jeho jména, pan, úplný, celý, veškerý. Své umění chápou jako volnou hru náhody ve všem, která svými nečekanými zjevy podobně jako Pan, kozočlověk, zvrácený bůh pomatenosti mezi profánním a posvátným, člověka nutně pobouří. Zmatení, polymorfie jsou ostatně klíčová slova tvůrčího přístupu paniku, vždyť „tam, kde není zmatení, není života.“ Vzkříšení „posledního předkřesťanského boha“ je symbolickým návratem k primitivním složkám člověka, jejichž kreativní síle je dána nevázaná volnost. Kromě těchto významů si však pojem panique uchovává ještě jiný, skrytý, jenž pochopitelně není tolik komentován a za který opět vděčíme nabroušeně nekorektnímu jazyku A. Jodorowského. Je logickým důsledkem právě zmíněné pohanské konfúze, zlehčením toho všeho a není těžké si představit, jak se tři kumpáni dusí smíchy, když o svém hnutí před usebraným publikem teoretizují. Výraz Panique se totiž také prachsprostě skládá ze slov Pan + nique, což znamená: Pan jebá... jebá to všechno.

Ať už je tomu jakkoliv, oficiálně je hnutí Panique založeno dne 7. února 1962 v Café de la Paix jako „oslava života řízeného zmatkem, humorem, hrůzou, náhodou a euforií“, jejímž „nejdokonalejším projevem je divadelní obřad, hra, umění a nedotčená samota“. Základním společným pravidlem hnutí „bez členů a předsedů“ je nemožnost stanovit jakákoliv pravidla. O tom, jak vážný byl celý počin, svědčí i návštěva u notáře, „u kterého jsme chtěli nechat úředně ověřit neexistenci celého hnutí, jenže prakticky to bylo docela složité.“ A Topor dodává: „Do té notářské definice jsme chtěli zapustit úplně vše i pravý opak všeho, chtěli jsme dokázat, že i takové hnutí získá přesvědčené stoupence.“

Tak se v historicko-uměleckých análech objevují první zmínky o panické tvorbě. Arrabalův snář Kámen Bláznivosti je vůbec prvním takto uvedeným dílem, Jodorowsky ani Topor se všemi svými panickými filmy [2], kresbami, produkcemi a efemérními akty nezůstanou pozadu, stále se však nejedná o výrobní značku vyjadřující jednotný záměr, spíše o odkaz na jistou všeobecnou inspiraci vyjádřenou každým po svém.

To, co si Panique od surrealismu skutečně přivlastnil, je jeho schopnost nenechat stranou žádnou oblast lidské existence, zásah do historie a kultury nebo nový pohled na ty nejtemnější stránky, které lidstvo běžně popírá a vytlačuje ze skutečnosti (do nevědomí). Tato krajní otevřenost mu umožnila přisvojení si pornografie, vědy, uměleckých a kulturních žánrů, které i surrealismus považoval za nedotknutelné. V paniku se umění dotýká naprosto všeho, proto se Arrabal, Jodorowsky a Topor vrhají do stále nových tvůrčích oblastí, jako by je nic neomezovalo: literatury, výtvarného umění, filmu, divadla, počítačové grafiky, komiksu, pouličních performancí, tauromachie, filozofie, historie, kritiky, ale také šachů a filozofie vědy, historie náboženství a magie, psychoanalýzy a Tarotu, hudby a maratonů v New Yorku či Moskvě.

Historie paniku je tedy historií všeho, co kdy Arrabal, Jodorowsky, Topor vytvořili. K velké nespokojenosti historiografů a dalších odborníků muscæ pragensis nelze žádný z těchto výtvorů zařadit jako dílo jedné „panické skupiny“, naopak musí být v rámci výše zmíněné confusio in principiis chápán jako bytostný projev jednotlivců, kterým je blízká extrémní podstata tvůrčí hry, územ nevázaného přetváření světa.

Tak byla za panickou prohlášena corrida, kterou v roce 1967 spáchal v sevillské aréně torero Diego Bardon, když nasupeného býka bez prolití krve pouze hladil rudou růží a já za panické chci prohlásit i české vydání Arrabalova Kamene Bláznivosti, ke kterému se v těchto dnech, osmdesát let od autorova narození a padesát od prvního vydání, odvážilo nakladatalství Dauphin. Co je však osmdesát let z hlediska panické věčnosti!

AUTOR: DENIS MOLČANOV